Co bylo, je a bude.

Hello friends!

Asi je konečně na čase sem zase něco napsat a uvést na pravou míru, co se stalo, co se děje a dít bude. I když jsem se vždycky snažila oddělit tenhle blog od svého soukromí a psát spíš o všech těch bláznivinách na lodi, musím konstatovat, že jsem selhala. On je to někdy docela oříšek, obzvlášť žijete-li na stejném místě jako pracujete, i když na lodi to bylo přesně naopak, prostě člověk tak nějak přežíval tam, kde pracoval, a nebylo úniku, tak o tom pak i psal. Nicméně můj osobní blog, pokud byste se ještě někdo chtěl podívat, už existuje jen a pouze v mém počítači a tam taky zůstane.

Nebudu vás napínat. Kanada se nekonala. Namísto Kanady se konala Kalifornie. A loď už se taky konat nebude. Tak popořádku.

Slibovala jsem vám zážitky z Kanady, namísto toho vám ale můžu nabídnout pár postřehů z Kalifornie. Nakonec jsem na pět týdnů zakotvila v úžasné indické rodině, po boku Matěje z předešlého článku. Tam o mě bylo postaráno jako o princeznu a po těch sedmi měsících každodenní práce (doteď nechápu, jak jsem to přežila) jsem si užívala volna v srdci Silicon Valley.

Když jsem byla Au Pair, setkala jsem se s mnoha předsudky vůči Indům. Protože je jich v USA hodně, spousta holek dostávala nabídky právě od indických rodin a spousta z nich se toho bála. Moje zkušenosti s Indy na lodi se diametrálně liší od těch z Kalifornie, takže si myslím, že je naprostý nesmysl se tady pokoušet o nějakou generalizaci země/národu, který má přes jednu miliardu obyvatel a neskutečně bohatou historii, a raději každého vnímat individuálně. Ono to zevšeobecňování je někdy cesta na tenkém ledě. Potkáte Američany, kteří jsou vzdělaní, a pak potkáte naprosté blbečky, kteří nemají ponětí o existenci Evropy. To samé se vám může stát s Indy, Čechy, prostě s každým. Ale hlavně potkáte lidi, kteří jsou neskutečně hodní a snaží se vám pomoct, a pak potkáte lidi, kteří vám budou chtít škodit. A to je možná jediné měřítko, které hledat.

Silicon Valley a San Francisco je plné Asiatů obecně. Místo, kde se technologické vize stávají skutečností, potřebuje geniální mozky z celého světa, a když jsem tedy zase u té generalizace, sakra, tak všichni víme, že Asiati ty geniální mozky mají. No abych nekřivdila Američanům, určitě tam i pár osobností vyprodukuje Stanfordská univerzita v Palo Altu.

Užívala jsem si neuvěřitelné pohostinnosti, skvělé rozmanité indické kuchyně, zvykala jsem si na ostrá a pálivá jídla, i když mi díky nim teklo z nosu, ale teď mi to chybí a brzo se pokusím něco uvařit sama. Kdybyste měli tip na dobrý indický obchod v Praze s indickým kořením a různými surovinami, dejte vědět!

Podívala jsem se do Santa Barbary, trávila víkendy v San Franciscu, které je prostě na vrcholu toho mého žebříčku, a fakt jsem zvědavá, jestli se někdy podívám na místo, které ho sesadí. Potkala jsem několik Čechů, což bylo naprosto super a zároveň zvláštní, protože na lodi jsem po celých sedm měsíců byla jediná. Co mě trochu překvapilo, je, že hodně Čechů žije v Kalifornii načerno. Ona je Kalifornie k ilegálním imigrantům hodně vstřícná a i bez Green Card nebo víz si tam můžete zařídit fajn život. Jediné co opravdu nemůžete, je ze Států odjet. A tak se asi musíte nejdřív poprat sami se sebou a rozhodnout se, jestli vám ta Amerika za to skutečně stojí nebo ne, a pak se s tím svým rozhodnutím vyrovnat a smířit. Všichni, kteří se do země snů vydali, zůstali tam, zařídili si tam nový život a plní si své sny, mají můj obrovský obdiv. Ne ani tak proto, že by to bylo něco strašně těžkého, to pokud jste schopní, je to nejmenší. Ale proto, že dokážou žít s vědomím, že se už nepodívají domů. A nebo pokud se domů podívají, tak s dalším vědomím, že budou muset opustit domov druhý, ten který si vybudovali v Kalifornii nebo v kterémkoli jiném státě USA. Třeba existují výjimky a cesty a okliky, ale o tom psát nechci.

I přesto, že já osobně si myslím, že něco jako Americký sen už pár let prostě neexistuje, spousta lidí zůstává. I já bych chtěla zůstat. Není to o vidině velkých peněz, není to o tom, že bychom se tady v ČR měli špatně, to vůbec ne. Je to o pocitu, který se nedá sdělit a popsat, je to pocit, kterému rozumí ten, kdo to zažil. A tak všichni co zůstali, mají nejen můj obdiv ale zároveň pochopení. Já na to koule nemám a asi by mi v zemi svobody paradoxně ten pocit svobody chyběl. Chci vidět svět a jako první se chci podívat do Indie.

A co se tedy děje a dít bude? Na loď se už nechystám. Byla to skvělá bláznivá zkušenost, na kterou asi budu vzpomínat fakt do konce života. Pořád dostávám zprávy s dotazy o tom, zda by do toho člověk měl jít nebo ne. Na to já vám odpověď nedám. Pro mě to byla opravdu životní zkušenost, ale na těch sedm měsíců mi to stačilo. Hodně krát jsem byla na dně, jak fyzicky, tak psychicky. Ale myslím, že mě to posílilo jako nic předtím a pomohlo ujasnit si spoustu věcí.

Zeptejte se sami sebe, jestli se smíříte s tím, že budete pracovat každý den bez výjimky 6-10 hodin. Jestli zvládnete sdílet miniaturní kajutu s další osobou. Jestli vám nebude vadit fakt, že loď nebudete moct opustit třeba několik dní v kuse. Že tam pravděpodobně nepotkáte nikoho z Čech a budete muset mluvit jen a pouze anglicky. Jestli vydržíte bez internetu. Ne několik minut nebo hodin, ale někdy i několik dní. A hlavně se musíte zeptat sami sebe, jestli zvládnete být na delší dobu pryč od přátel a rodiny, a zda jste člověk tolerantní s otevřenou myslí. Jestli vám nedej bože vadí lidé jiných národností nebo barev, případně jestli byste jako chlap měl issues s gayi, tak o tom dál ani nepřemýšlejte. Jestli si chcete udělat kamarády z celého světa, vyzkoušet svoji psychickou odolnost, zjistit, jak moc společenští jste a jestli dokážete vyjít i s lidmi, se kterými byste se na pevnině ani nepozdravili, jestli chcete vidět místa, na která byste se třeba nikdy nepodívali, no a nakonec jestli máte silnou vůli a chuť vydělat si peníze, jděte do toho.

Já jsem se rozhodla, že teď je na čase zůstat po třech letech na cestách doma. Pokud máte nějaké dotazy ohledně práce na zaoceánské lodi, klidne mi napište a já se vám pokusím odpovědět co nejdřív!

V psaní určitě budu pokračovat a tenhle blog rozhodně rušit nehodlám, naopak se těším, až se sem vrátím s dalšími zážitky z cest, třeba těmi z Indie. Díky vám všem, kteří jste blog četli nebo mi třeba napsali a projevili podporu, moc si toho vážím!!! Tak zase někdy.